Frontman skupiny Keks, Štěpán Kojan Band i zpěvák a textař vystupující s vlastním sólovým projektem, to vše je Štěpán Kojan ze Struhařova. O obci Struhařov v okrese Benešov ve Středočeském kraji, naleznete první zmínku již v roce 1370, v centru kapli Panny Marie a žulový pomník padlým 1. světové války. Na jednu stranu malá nenápadná obec, kterých je v naší republice nespočet. Žije zde necelých tisíc obyvatel a právě jedním z nich je i muzikant a textař, který se dokázal prosadit a nalézt své publikum daleko za hranicemi této obce.
Milí čtenáři, přináším vám rozhovor se Štěpánem Kojanem, kterého jsem vyzpovídala v rámci letošního Sázavafestu ve Světlé nad Sázavou.
Štěpáne, přibližte čtenářům, v jakých hudebních seskupeních vás můžeme vidět a co můžeme očekávat, pokud navštívíme některý z koncertů.
Stále hraju se skupinou Keks s Petrem Dudíkem (klávesy), Vaškem Šobíškem (basová kytara) a Vaškem Suchým (bicí), dále ve skupině Š.K-Band ve složení já, Jirka Pekař (basová kytara), Pavel Korec (bicí), a Vilém Beránek (dechy a klávesy). Abych toho neměl náhodou málo, hraju ještě sólově.
Jak to všechno časově zvládáte?
Občas těžce, ale dá se. Vše záleží na domluvě a plánování, zatím to zvládám a baví mě to.
Kam máme vlastně hudbu všech těchto projektů zařadit? Myslím tím konkrétní hudební žánr.
Hrajeme rock a folk.
Jak dlouho už se na hudební scéně pohybujete?
Se skupinou Keks jsem oslavil v Lucerně před třemi roky neuvěřitelných třicet let, skupina vznikla na přelomu roku 1981 a 1982 s Petrem Dudíkem, který je i dnes neodmyslitelným členem skupiny. Hudbě jsem se věnoval ale ještě před založením skupiny.
Dnes se hudbou živíte a jak jste se někde vyjádřil, do práce už by vás nikdo nedostal. Vždy jste se chtěl živit hudbou?
Chtěl, ale v době, kdy jsme začínali s Keksem a hráli jen na tanečních zábavách, to fakt nešlo. Nejdřív jsme se hudbě věnovali jen amatérsky, ono to ani z politických důvodů jinak nešlo. Hudbě jsem se věnoval ještě na škole, takže mě vlastně provází skoro celým životem. Po vojně jsem absolvoval konzervatoř, to už bylo v době, kdy jsem věděl, že hudbou se jednou živit chci. Mám to štěstí, že můžu dělat co mě baví, ale nemyslete si, i já v životě pracoval jinak než hraním na kytaru.
Co jste dělal?
Vystřídal jsem tolik povolání, že už bych je snad ani nevyjmenoval. Byl jsem třeba pošťákem.
Nemá náhodou toto povolání něco společného s velmi oblíbenou písničkou Pošťák?
Štěpán krčí rameny a potutelně se usměje, tedy asi něco na tom bude.
Vystupujete raději v menších komornějších klubech, anebo na velkých pódiích, jako například zrovna dnes zde na festivalu Sázavafest?
Vše má svá pro a proti. Já mám tu výhodu, že hraju ve více projektech, přičemž každý z nich je jiný. Můžu si tedy průběžně užívat nejen plné sály fanoušků a dunění elektrické kytary, ale i komornější, o něco méně hlasité prostředí. Je fajn to takhle střídat.
Na co byste lidi nalákal, aby se na vás přišli podívat?
Tak určitě na dobrou zábavu. Sleduju lidi z pódia a vidím, že se lidi baví. No a taky na dobrou hudbu, že? To bych taky určitě měl říct.
Kdo na vaše koncerty chodí? Máte své posluchače nějak věkově ohraničeny?
Vůbec ne. Jsou to lidé, kteří chodí buď na koncerty už skoro od našeho začátku, takže jejich věk si můžete tak trochu dopočítat. Na druhou stranu poslední dobou vidím v publiku čím dál víc mladých. A nejsou to jen děti našich mnohaletých fanoušků, i když samozřejmě taky. Abych to shrnul, když hraju, vidím před sebou průřez všema možnýma generacema.
Kde vás mohou čtenáři v nejbližších dnech vidět živě, kam byste své fanoušky, anebo třeba i ty, kteří vás doposud neznali, pozval?
Rád bych čtenáře pozval teď v úterý do Prahy do klubu Vagon, kde hraju se skupinou S.K Band, následuje 8.8.Kondrac, což je kousek od Benešova a 22.8. Milevsko fest, který proběhne kousek od Tábora. Samostatně bez skupin hraju taky dost často, ale z hlavy vám přesné termíny a místa neřeknu. Je jich celkem dost a všechny najdete na webových stránkách www.stepankojan.cz. Navíc hraju každý víkend se skupinou Keks, kde přesně si čtenáři mohou přečíst na webových stránkách skupiny.
Rozhovor, foto: ID Luci
Návštěvy u pana Greena – když homosexuál pomáhá židovi
Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace. Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace u vlastní rodiny. Pan Green, o dvě generace starší ortodoxní žid, žije po smrti své ženy osamělým životem.
